Zuzana Musilová
Narodila jsem se 13.prosince v pátek roku 1981 v Teplicích. Zima byla tuhá. Rodiče mě převezli do Ústí nad Labem, kde jsme se jako rodina usadili. Zde jsem strávila zatím svou nedjelší část života. Nyní jsem v Brně, odkud občas jezdím na malé výlety do Prahy nebo na delší cesty do zahraničí. Můj život se skládá z mnoha vývojových period. Jako dítě jsem měla řadu snů. V šesti letech jsem si přála být malířkou, kosmonatuem a mít vlastního jednorožce. Ve dvanácti letech se vše změnilo. Přála jsem si být učitlekou, což mi zůstalo ještě nějakou dobu. Podařilo se mi na rodinné chalupě, kam jsem jezdila s rodiči založit školku. Byla jsem vlastníkem malé chaty v níž jsem učila děti z údolí různým dovednostem, jako například - jak hledat houby, jak se zachovat před uštknutím jedovatého hada, jak cestovat po odvážných stezkách Černého rytíře, jak hasit hořákem včelí roj, který se usídlil pod prahem dveří a mnoho dalšího. Ve třinácti letech se u mě začaly projevovat výrazné sklony k performance.V tomto věku jsem měla už svou vlastní kameru, s kterou jsemnatáčela svojí rodinu a různésousedy z okolí chalupy azároveň jsem vytvářela různávlastní moderovaná odpoledne za dědovy asistence.Střední škola v Litoměřicích byla pro mě velmi pestré období komiksové tvorby a vydávání třídního časopisu, který měl tehdy ve třídě dobrou působnost. Po Univerzitě Jana Evangelisty, kterou jsem záhy ukončila po třech letech se má dráha totálně nasměrovala do světa výtvarného umění a dovedla mě do Brna, kde jsem už čtvrtý rok a zažívám tu pořád něco zajímavého.
Text k projektu Cargo v Sofii :
Sofie na gauči
Příběh o Sofii musel začít už dávno, když na jejím území byly objeveny neolitické vesnice, které se nacházely přímo v centru. Město bylo v 7. století před n.l. obýváno Serdi, kteří dali městu první zaznamenané jméno – Serdika. Moderní název získalo toto město až ve 14. století po bazilice Sv. Sofie. V řečtině slovo „sofia“ znamená moudrost.
Nedaleko prezidentského paláce se nachází socha Sofie na místě bývalé sochy Lenina v samém centru města. Její rozevlátá postava stojí na několikametrovém sloupu s nataženými pažemi směrem kupředu. Na levé z nich má opřenou sovu, symbolizující moudrost a v pravé drží věnec. Právě tady začíná můj příběh o Sofii na gauči. Kromě toho, že tu teče velmi špinavá řeka je Sofie od svých dob známá také tím, že jsou zde studené a horké minerální prameny, které dávají zázračnou moc hlasivkám. Když se takového pramene napije obyčejná bulharská zpěvačka, náhle se jí zvětší objem plic a zpívá jako slavík
Představila jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby byla Sofie na gauči. Právě na takovém gauči, který jsem našla hozený v řece pod Lvím mostem nedaleko centra města. Řeka tekoucí pod tímto mostem se dělí na dvě další koryta protékající velkými oblouky Lvího mostu. V levém se nachází onen gauč, místo k posezení po velmi riskantním vstupu do řeky, která z blízka vypadá spíše jako odpadní kanál.
Je pěkné odpoledne, sedím v řece na gauči, slunce pekelně září. Hraju na banjo a mezitím už kolem mne propluly dvě půlky melounu. Přemýšlím o tom, zda li to něco znamená. Přes všechnu špínu, nevidím na dně řeky střepy. Všechno vypadá tak kouzelně, že i bulhaři procházející po mostě si mě fotí do mobilu. Možná vypadám jako turistická atrakce nebo jako Sofie na gauči. Přemýšlím o tom zdali má Sofie nějaké tajemství, zda li i já mám tajemství, protože jsem právě objevila místo, kde je možné silně vnímat auru města a vstupovat do jeho příběhu.
Jeden takový příběh začal ten den, kdy jsem v místním sekond handu u kupce Petka a jeho sestry koupila bílý plášť, který se v Africe nosí proti Ebolii. Tento plášť je zajímavý tím, že má kapucu a když si ho člověk na sebe navlékne, lidé si mohou myslet různé věci. Jako třeba, že jsem muslimka nebo že prý takový plášť nosí obvykle lidé, kteří ničemu nevěří.. Kdosi mi na tento plášť napsal, že je s boží láskou. Kupec Petko mluví asi pěti jazyky dohromady a proto je někdy těžké mu porozumět. Jako vystudovaný architekt se živý tím, že nakupuje ve Francii pracovní oděvy, které pak prodává v místním secondhandu.
V tomto plášti jsem prošla Sofii a podepsalo se mi na něj asi 300 Bulharů během tří dnů.
Příběh o romech s modrýma zubama.
Tak jako všude jinde ve světě i v Sofii se krade. Kupec Petko mě varoval, že v Sofii žijí romové s modrýma zubama, a že když je potkám tak mě zaručeně okradou. Když jsem chodila po městě v plášti, příliš jsem na takové věci nemyslela až jednou se mi stalo, že když jsem šla do místní tržnice Cháli najednou cítím za zády cosi jemného. Byla jsem zamyšlená, takže by mě ani nenapadlo, že by mě chtěl někdo okrást. Rychle se otočím a těsně u mě cigánka s modrýma známa a už držela hedvábný šátek a rozepínala mé pouzdro s kamerou. Povídám ji: „Ty zlodějko!“ ona se zastaví a povídá: „zlodějka“. Tak mě nakonec neokradla a možná si bude to slovo pamatovat do smrti.
